SLAPP: Když se pravda prodraží

Celosvětová svoboda tisku se pro rok 2026 podle Reportérů bez hranic (RSF) propadla na nejnižší úroveň za posledních 25 let. Závažným problémem jsou po celém světě takzvané SLAPP. Účelové právní kroky, jejichž hlavním cílem není vyhrát soudní spor, ale zastrašit novináře, aktivisty či nevládní organizace a vyčerpat je finančně i psychicky.

SLAPP = (Strategic Lawsuits Against Public Participation) označuje strategické žaloby proti účasti veřejnosti. Nejde o běžné právní spory, kde by se někdo legitimně domáhal nápravy skutečné křivdy. Jejich hlavním cílem není soudní spor vyhrát, ale zastrašit, odvést pozornost a vyčerpat protistranu finančně i psychicky.

Kdo žaluje koho: žalobci bývají typicky velké korporace, ekonomicky silní jednotlivci, podnikatelé nebo veřejní činitelé a politici. Terčem těchto žalob jsou pak často novináři, mediální nebo enviromentální organizace, aktivisté, obránci lidských práv, ale i akademici, výzkumníci či umělci.

Jak to probíhá: Žalobci zneužívají žaloby na ochranu osobnosti či dobrého jména a požadují neúměrnou náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy. Cílem tak není dosažení spravedlnosti, ale umlčení nepohodlné veřejné kritiky.

Proč to funguje: Celá tato taktika těží z obrovské nerovnováhy sil. Bohatí žalobci si mohou dovolit platit drahé právníky a záměrně protahovat soudní řízení i na celé roky. I když takovou žalobu u soudu nakonec nevyhrají, svůj účel splní. Oběť je totiž natolik finančně a psychicky vyčerpána, že raději ustoupí. Tento „efekt zastrašení“ navíc funguje jako varování pro všechny ostatní.

Existují ale státy, kde podobné žaloby ztrácí svou sílu. Příkladem je Švédsko, které dlouhodobě patří ke světové špičce v žebříčcích svobody tisku.

Ústavní ochrana a unikátní pravidla

Švédsko má jedny z nejstarších zákonů na ochranu svobody tisku na světě. Oproti jiným státům zde funguje systém, který disponuje několika silnými obrannými mechanismy:

Pravidlo jediné odpovědnosti: Ve většině zemí může žalobce zažalovat přímo konkrétního novináře, který o něm napsal kritický článek. Švédský systém ale chrání jednotlivce. Podle ústavních pravidel nese za veškerý obsah daného média výlučnou právní a trestní odpovědnost takzvaný „odpovědný vydavatel“, což bývá nejčastěji šéfredaktor. Řadoví novináři a reportéři jsou tak proti občanskoprávním i trestním žalobám za svou práci prakticky imunní.

Absolutní ochrana zdrojů: Prozrazení identity tajného zdroje je pro novináře trestným činem. Dokonce i státní úředníci smí předat médiím jinak tajné informace pod rouškou anonymity bez obav z postihu.

Ochrana proti SLAPP: Média nemohou být stíhána běžnými státními zástupci. K podání obžaloby proti tisku, televizi nebo rozhlasu má pravomoc jediný speciální úředník, který je přímo jmenován vládou a v praxi tuto pravomoc využívá jen ve výjimečných případech, pokud existuje naléhavý společenský zájem.

Silná samoregulace

Místo toho, aby se spory týkající se dobrého jména a poškození pověsti řešily u soudů formou zdlouhavých a drahých žalob, preferuje Švédsko mimosoudní cestu. Země má od roku 1916 nejstarší mediální etický tribunál na světě.

Dnes tento systém zastupuje Mediální ombudsman a nezávislá Mediální etická komise. Tento systém není zakotven v zákoně, ale je zcela dobrovolný a je financován samotnými médii a novinářskými svazy.

Pokud se kdokoli cítí být poškozen článkem či reportáží, může do tří měsíců podat stížnost k ombudsmanovi. Ombudsman věc prošetří, a pokud médium pochybilo proti pravidlům dobré novinářské praxe, postoupí případ etické komisi. Ta může médiu nařídit, aby otisklo rozhodnutí o svém pochybení a uhradilo administrativní poplatek. Spory se tak urovnávají rychle, bez zapojení drahých právních kanceláří a bez rizika likvidačních finančních dopadů.

Důvěra veřejnosti a stabilní trh

Celý model funguje z velké části proto, že se opírá o mimořádnou stabilitu a vysokou míru důvěry. Veřejnoprávní média se těší důvěře u více než 70 % obyvatelstva napříč politickým spektrem a osloví denně většinu společnosti. Jsou chráněna před přímým vlivem politiků díky tomu, že je formálně vlastní a spravuje nezávislá nadace. Od roku 2019 jsou navíc bezpečně financována pomocí individuálního veřejnoprávního poplatku, který je vybírán prostřednictvím daní.

Komerční mediální scéna sice trpí koncentrací vlastnictví, kdy trhu dominují velcí hráči jako Bonnier Group a norská mediální skupina Schibsted, avšak i zde má stát pojistku. K zajištění názorové diverzity a odvrácení ekonomického tlaku velkých platforem rozděluje stát přímé a nepřímé tiskové dotace, ze kterých těží převážně menší lokální a regionální noviny.

Nová evropská směrnice

Zatímco Švédsko je z hlediska ochrany novinářů silně zabezpečené, v jiných evropských státech je situace kritičtější. Proto Evropská unie přijala Anti-SLAPP směrnici. Ta zavádí klíčové procesní brzdy, kdy soudy budou moci zjevně neopodstatněné žaloby rychle zamítnout a žalobce ponese důkazní břemeno i riziko plné úhrady výloh.

Evropská směrnice však cílí pouze na přeshraniční kauzy. Tedy kauzy, kdy jedna strana pochází z jiného státu než soud. V Česku se přitom většina SLAPP případů odehrává mezi českými subjekty na českém území. Organizace jako Liga lidských práv proto apelují na vládu, aby využila evropské směrnice jako odrazového můstku a rozšířila stejná ochranná pravidla i na ryze vnitrostátní kauzy.

Chcete mít přehled o mediálním dění? Nezapomeňte nás nadále sledovat.

Děkujeme!